Dětské miroslavské oběti šoa

Deutsch

Mezi miroslavskými oběťmi šoa je více než dvacet dětí s různým osudem. V říjnu 1938, kdy Německá říše obsadila české a moravské pohraničí a místní Židé byli vyhnáni z domova, byly některé židovské děti žáky měšťanské či obecné školy. Mladší děti byly teprve předškolního věku a některé se dokonce narodily až po vyhnání rodičů z domova.

•

Nejstarším dětem bylo v roce 1938 třináct a čtrnáct let. Byly žáky měšťanské školy, nebo již školní docházku ukončily. Patřili k nim syn miroslavského rabína Kurt Reich, jeho spolužáci z německé obecné školy a české měšťanské školy dvojčata Pavel a Robert Hornerovi, Hana Herzogová, která stejně jako chlapci po německé obecné škole nastoupila na českou měšťanskou, a Pavel Kornstreicher, o jehož školní docházce nic bližšího nevíme.

Kurt Reich (28. 10. 1924 Prostějov - 14. 12. 1940 Olomouc) v roce 1938 dokončil měšťanskou školu. Po záboru pohraničí odešel s rodiči a mladším bratrem z Miroslavi do Olomouce. Kurt měl vrozenou srdeční vadu a zemřel ještě před deportacemi. Pohřbený je na olomouckém židovském hřbitově.

Pavel a Robert Hornerovi (5. 4. 1924 Miroslav - 1942 Izbica) opakovali ve školním roce 1937/38 druhý ročník měšťanské školy. O rok později pravděpodobně zahájili poslední třetí ročník, ale přibližně po měsíci museli školu i domov opustit. Odešli s rodiči Valtrem a Annou do Slavkova u Brna. V dubnu 1942 byla rodina deportována do Terezína a v tom samém měsíci do Izbici.

Hana Herzogová (23. 9. 1925 Miroslav - 1943 Osvětim) měla ve školním roce 1938/39 dokončit měšťanskou školu. K tomu však nedošlo. Odešla s matkou Martou a sestrou Ruth nejprve do Brna, ale v zápětí do Prahy, kde měla Marta příbuzné. V prosinci 1942 byly všechny tři deportovány do Terezína a v září 1943 do Osvětimi, kde byly umístěny v tzv. Terezínském rodinném táboře.

Pavel Kornstreicher (18. 4. 1925 - 1943 Osvětim) odešel s rodiči Leem a Gizelou z Miroslavi do Jemnice, odkud otec, cukrářský mistr, pocházel. Nevíme, zda to bylo až v roce 1938, nebo dříve. Pavlovi starší bratři dvojčata Emanuel a Herman (25. 7. 1920 Jemnice) navštěvovali v letech 1931 až 1934 českou měšťanskou školu a ve školním výkazu je uvedeno, že v únoru 1934 přesídlili do Jemnice. Nemusí to však nutně znamenat, že se stěhovali s rodiči a mladším bratrem. Chlapci se mohli stěhovat za otcovými příbuznými. Emanuel byl v září 1944 deportován z Terezína do Osvětimi. Hermanovi se podařilo včas odejít do zahraničí a šoa přežil. Pavel a jeho rodiče byli v květnu 1942 deportováni z Třebíče do Terezína a v září 1943 stejně jako Herzogovy do Terezínského rodinného tábora v Osvětimi.

•

Nejpočetnější skupinu tvořili žáci obecné školy: Willy Reich, mladší bratr Kurta, Roman Eisner, jeho sestra Dorit Eisnerová a jejich sestřenice Margita Eisnerová, František Paltil, Olga Samstagová a její bratranec Harry Horner, Elfrieda Wallischová a Ruth Herzogová, mladší sestra Hany.

Willy Reich (15. 10. 1930 - 1944 Osvětim) odešel s rodiči Arnoštem a Rechou a starším bratrem Kurtem z Miroslavi do Olomouce. Tam ještě jeho otec působil v letech 1940 až 1942 jako rabín. Bratr Kurt v Olomouci zemřel. Willy byl s rodiči v červenci 1942 deportován do Terezína. V říjnu 1944 byl do Osvětimi nejprve deportován otec a pět dní po něm i matka a Willy.

Roman Eisner (15. 7. 1930 Brno - 1942 Lublin), Dorit Eisnerová (13. 3. 1932 Miroslav - 1942 Lublin) a jejich sestřenice Margita Eisnerová (10. 10. 1932 Brno - 1942 Lublin) odešly se svými rodiči Gustavem a Martou a Evženem a Helenou do Krokočína. Nejen otcové Gustav a Evžen byli bratři, ale i matky Marta a Helena byly sestry roz. Joklové. Obě rodiny byly v květnu 1942 deportovány z Třebíče do Terezína a o týden později do Lublinu.

František Paltil (14. 6. 1931 Mukačevo - 1943 Osvětim) pocházel ze Zakarpatské Ukrajiny. V Miroslavi byl opatrován Mojžíšem a Josefou Zangerovými. Po vyhnání z domova žili v uprchlickém a později internačním táboře v Ivančicích. V březnu 1942 byli deportováni do Terezína a v září 1943 do Osvětimi, kde byli umístěni v tzv. Terezínském rodinném táboře.

Olga Samstagová (11. 12. 1928 Hostěradice - 1944 Osvětim) zahájila školní docházku v roce 1934 na německé obecné škole. Na podzim 1938 odešla s širší rodinou z Hostěradic do Boskovic, kde ji na na Bílkově 404/24 připomíná kámen zmizelé. V březnu 1942 byla s rodiči Arnoštem a Valy deportována z Brna do Terezína, kde otec zemřel. Olga byla s matkou deportována v říjnu 1944 do Osvětimi.

Harry Horner (3. 11. 1931 Brno - 1941 Minsk) odešel s rodiči Egonem a Gretou z Miroslavi do Brna. V listopadu 1941 byli deportováni do Minsku.

Elfrieda Wallischová (23. 6. 1930 Vídeň - 1944 Osvětim) žila v Miroslavi u své babičky Emilie Hornerové. Rodiče Elfriedy Anna a Emil byli v listopadu 1941 deportováni z Vídně, kde bydleli, do Lodže. Elfrieda byla s babičkou a rodinou strýce Arnošta Hornera deportována v březnu 1942 z Brna do Terezína. V říjnu 1944 byla Elfrieda s tetou Yellou a bratrancem Klausem Štěpánem deportována z Terezína do Osvětimi.

Ruth Herzogová (9. 1. 1932 Miroslav - 1943 Osvětim) i její spolužačky Dorit a Margita Eisnerovy sotva stačily zahájit školní docházku. Po měsíci v první třídě české obecné školy byly vyhnány z Miroslavi. Česká škola zanikla a školní výkazy zůstaly prázdné. Ruth měla další osud stejný jako její starší sestra Hana.

•

Předškoláky v roce 1938 byli František Horner, bratranec Olgy Samstagové a Harryho Hornera, Anita Manuelová, Jiří Weiniger, Klaus Štěpán Horner, bratranec Elfriedy Wallischové, Valtr Kramer a Kity Pfefferová, sestřenice Pavla Kornstreichera.

František Horner (5. 6. 1934 - 1944 Osvětim) odešel s rodiči Alfredem a Annou z Miroslavi do Brna. V březnu 1942 byla rodina deportována do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi.

Anita Manuelová (18. 8. 1934 Brno - 1942 Raasiku) přišla krátce po narození o matku. V Miroslavi žila s otcem Janem u tety Štěpánky Winklerové. Po záboru pohraničí odešli do Brna, odkud byli v prosinci 1941 deportováni do Terezína. V září 1942 byli Anita a její otec deportováni do Raasiku, kde byla většina vězňů ihned po příjezdu zavražděna a pohřbena do předem připravených hromadných hrobů.

Jiří Weiniger (29. 10. 1934 - 1942 Zamošč) odešel s rodiči Janem a Ernou z Miroslavi do Brna. V prosinci 1941 byli deportováni do Terezína a v dubnu 1942 do Zamošče.

Klaus Štěpán Horner (11. 3. 1935 - 1944 Osvětim) odešel s rodiči Ernstem a Yellou do Brna. V březnu 1942 byla rodina deportována do Terezína. V říjnu 1944 byli Klaus Štěpán a jeho matka Yella deportováni do Osvětimi. Již o týden dříve byl do Osvětimi deportován otec Arnošt, který jako jediný z rodiny šoa přežil. Po válce se oženil s Eliškou Passerovou, která stejně jako její dcera Kitty přežila deportaci do Terezína a později Osvětimi. Eliščin manžel František Passer šoa nepřežil. Arnošt, Eliška a Kitty se v roce 1949 usadili v Austrálii.

Valtr Kramer (28. 8. 1935 - 1942 Lublin) odešel s rodiči Hanušem a Olgou z Miroslavi do Brna. V dubnu 1942 byli deportováni do Terezína a o měsíc později do Lublinu.

Kity Pfefferová (29. 1. 1938 - 1942 Zamošč) odešla s rodiči Vilémem a Růženou z Miroslavi do Boskovic. V březnu 1942 byla rodina deportována do Terezína a o měsíc později do Zamošče. Prarodiče Kity z matčiny strany, Mojžíš a Josefa Zangerovi, byli opatrovníky Františka Paltila.

•

Až po vyhnání rodičů z Miroslavi se narodili Hanuš Steinberg a Josua Bauer.

Hanuš Steinberg (29. 5. 1939 - 1942 Sobibor) byl synem Rudolfy roz. Sidonové. V dubnu 1942 byli oba deportováni z Brna do Terezína a o dva měsíce později do Sobiboru. O otci Hanuše Steinberga nic bližšího nevíme.

Josua Bauer (17. 8. 1939 Dolní Kounice - 1943 Osvětim) byl synem Bedřicha a Hildy Bauerových. Rodiče odešli z Miroslavi do Dolních Kounic, odkud Hilda pocházela. Rodina byla v březnu 1942 deportována z Brna do Terezína a v prosinci 1943 z Terezína do Osvětimi, kde byli umístěni v tzv. Terezínském rodinném táboře.

•

Ludvík Hahn (17. 6. 1942 Terezín - 23. 10. 1942 Terezín) měl zcela mimořádně tragický osud. Jeho matka Růžena Hahnová žila po vyhnání z domova v Praze, kde měla širší rodinu. Do Terezína byla deportována v prosinci 1941 těhotná. Ludvík se v Terezíně narodil a dostal jméno po strýci Růženy, který spáchal sebevraždu střelnou zbraní v březnu 1939, kdy ho přišlo jako aktivního komunistu zatknout Gestapo. Malý Ludvík přežil v podmínkách ghetta pouhé čtyři měsíce. V květnu 1943 zemřela v Terezíně i jeho matka.

•

Odkazy